Test Volkswagen e-Crafter: pošťácký ideál?
Mezi běžný sortiment hybridů a elektromobilů se nám přimíchala elektrická dodávka. Kolegové k ní přistupovali poněkud rozpačitě, ale já jsem rád za každé zpestření, za každé auto, které se něčím vymyká tomu, co běžně testujeme.
Design: uvnitř, zvenku
Když jsem k e-Crafteru poprvé přišel, docela mě ohromila jeho velikost. Protože mám rád překvapení, nezjišťuji si o testovaných vozech nic dopředu. Zde jsem opravdu doslova čuměl. Ono to z fotek tak nevypadá, ale je to docela “krabice” a řidiče, který dodávku nikdy neřídil, to může vyděsit.
Já už s vozy této velikosti nějaké menší zkušenosti mám, takže jsem se spíš zvědavě vyšplhal za volant. Ano, vyšplhal. Zapomeňte na nějaké skládání se na sedačku, tady se prostě chytnete madla a do auta si vylezete. Pro vysoké lidi ideální. Po chvíli hledání pozice jsem se rozhlédl v interiéru. Kdyby hned za mnou nebyla přední stěna nákladového prostoru, označil bych ho bez obav za vzdušný. Takhle se omezím pouze na konstatování, že na šířku se vedle sebou vejdou tři pasažéři a nad hlavou jsem měl místa snad přes půl metru. No zkrátka, kdybych dělal Mikuláše, nemusel bych si před jízdou sundávat čepici.
Bližší pohled také ukáže, že materiály jsou zde veskrze praktické a všechno je takové bytelnější, než u běžné produkce. Měkčené plasty opravdu nehledejte, v této třídě by byly spíše na překážku. Co mě ale dostalo ze všeho nejvíc, je až neskutečné množství odkládacích prostor. Ať už jsem měl v ruce telefon, lahev s pitím, kávu, svačinu v pytlíku, papíry, peněženku, klíče, švýcarák nebo cokoliv jiného, vždy jsem to měl kam dát. Navíc jsou přihrádky rozdělené na malé a velké, takže pak třeba tužka v zatáčkách necestuje v rámci velkého boxu od stěny ke stěně. Mimochodem, dveře mají tři patra odkládacích prostor a dobíjecí kabely jsou uloženy pod sedadly spolujezdců. Skvělý detail je pak další prostor pod podlahou před nohami závozníka, ve kterém je lékárnička a trojúhelník. Stran praktičnosti tak interiéru není co vytknout.
Sedačky jsou v rámci možností pohodlné, díky nastavitelné bederní opěrce jsem neměl problém dokonce ani na delší cestě, k jejímuž popisu se ještě dostanu. Volant a celkově palubní deska připomíná spíše osobák, respektive jsou tyto věci shodné s již dříve testovaným e-Golfem (test). S tím je stejný i infotainment, kde se samozřejmě nic revolučního neodehrává. Navigace, rádio, připojení telefonu přes Bluetooth, zkrátka klasika. Navíc přehledná. Jediná kritika uvnitř je z mé strany k loketním opěrkám. Řidič je má k dispozici na obou stranách, což je sice super, na druhou stranu jsou to nejlaciněji působící opěrky, jaké jsem kdy viděl. Sice se dá nastavit jejich sklon, ale jsou překvapivě úzké a nepohodlné. Jak u většiny automobilové produkce tyto komponenty využívám, tak zde jsem je raději vyklopil zpět do vertikální polohy.
Když jsem, trochu netradičně začal popisem interiéru, slušelo by se z e-Crafteru pomyslně vylézt a podívat se na něj z vnějšku. Přední maska drží linii se zbytkem současné produkce VW. Tedy, rovné dlouhé linky a strohost. Ne každého to osloví, ale mně osobně je tento, skoro až “sucharský” styl, prostý designových výstřelků a kudrlinek, sympatický. A vlastně celá dodávka je taková hranatě jednoduchá. Nebýt linky z černého plastu při spodním obvodu, tak by to asi byla fakt až nuda. Ale jsme v segmentu dodávek, kde jsou důležité jiné věci.
Než se pustím do další kapitoly našeho testu, nechám laskavého čtenáře ještě jednou nastoupit. Tentokráte však do zadní části vozu, tedy do nákladního prostoru. Jeho podlaha je totiž o zhruba 15 centimetrů vyšší, než je u Craftera se spalovákem. Důvod této změny je nasnadě – baterie. I tak je ale v nákladovém prostoru 10,7 krychlových metrů místa. Je osvětlen LED světýlky a přístup do něj je přes zadní křídlové dveře nebo boční posuvné.
Jízda, spotřeba, dobíjení
Kdo nikdy neřídil dodávku, může být překvapen tím, že to je vlastně docela jednoduché. Volkswagen e-Crafter se člověku dostane “do ruky” po pár stech metrech. Odhady neskutečně usnadňuje celková krabicovitost. Šířku, kterou podvědomě vnímá řidič, orientujíce se podle velikosti kabiny, auto skutečně má. Nezdá se to, ale jednoduchý tvar je opravdu silná výhoda a to zejména při parkování a projíždění užších uliček.
S ohledem na to, že řidič sedí dost vysoko, je i cesta skrz město poměrně jednoduchá. Člověk všechno krásně vidí, je tak nějak nad věcí a díky opravdu velkým zrcátkům si snadno udrží přehled o svém okolí. Co vyžaduje zvyk, je absence zrcátka prostředního. Zde se musím pozastavit nad jednou nelogičností. Chápu, že auta, která toto zrcátko mají, využívají širokoúhlé parkovací kamery skutečně jen při couvání. Ale proč se nemůže přenášet obraz ze zadní kamery na obrazovku infotainmentu u auta, ze kterého nijak jinak přímo dozadu vidět není? Netuším, jestli je v tom nějaký legislativní nebo jiný problém, ale ta možnost se vyloženě nabízí a je trestuhodně nevyužitá. Škoda.
Jízda samotná je pak od osobáku odlišná především v potřebě brát ohledy na rozměry vozu a pak také v typicky dodávkoidních zvucích, linoucích se z nákladního prostoru. To nelze vnímat jinak, než jako vlastnost a sem tam nějaká rána člověka nesmí rozhodit. Díky těžkému akumulátoru pak zadek ani nemá u nenaloženého vozu tendence odskakovat v takové míře, jako u běžných dodávek. Listová péra sice dělají svoji práci lépe, když se vzadu veze náklad a ano, jednou se mi i povedlo nechat si zadní nápravu ustřelit, ale čekal jsem to mnohem, mnohem horší.
Pohon dostal e-Crafter z elektrického Golfu. Jak baterii, tak elektromotor, který byl malinko přepracován. 100 kW a 290 Nm točivého momentu však dokáže s dodávkou slušně zacvičit a z křižovatky obvykle není problém vypálit jako první. Limitující je pak pouze maximální rychlost omezená na 90 km/h. Toto omezení má jistě co do činění s aerodynamickým odporem za vyšších rychlostí a jeho vlivu na dojezd.
S dojezdem je to prosté. 100 kilometrů je jistota, ve městě se dá dostat na 140-150, mimo město jsem se pohyboval kolem 110-120. Na denní rozvážku balíků to vystačí bohatě. Rekuperace se nastavit nedá, v porovnání s e-Golfem jsem měl pocit, že se jedná o zhruba střední hodnotu. A věřte tomu nebo ne, ale podrobil jsem e-Craftera i testu rodinného výletu.
Na sedadlo spolujezdce tak usedla manželka a dcera v autosedačce trůnila uprostřed, mezi námi. S nákladem jsme se tentokrát nemuseli nijak omezovat, jediný problém byl, jak zařídit, aby kočárek a ostatní věci necestovaly za jízdy po celé ploše nákladového prostoru. Ale i s tím jsme si poradili a vyrazili jsme na zhruba 80 kilometrů dlouhou cestu. Plně nabitá baterie vystačila s rezervou asi 40 kilometrů dojezdu. Navrat od babičky jsem pak volil přes moji oblíbenou nabíječku u Humpolce.
Kopce Vysočiny dojezd snižovaly ještě poměrně akceptovatelným způsobem, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Na dálnici jsem najížděl v okamžiku, kdy dojezdu zbývalo necelých 60 kilometrů. V tu chvíli jsem to měl k nabíječce 29 kilometrů. A co se stalo poté, bych se nebál označit za moji zatím nejhorší zkušenost s elektromobily, která prokázala, že jestli se někam e-Crafter nehodí, tak je to dálnice. Již zmíněný omezovač na devadesátku mě odsoudil k jízdě výhradně v pravém pruhu, ale říkal jsem si, že to těch pár kilometrů nějak překlepu. Horší byl táhlý kopec za sjezdem na Jihlavu. Ten je opravdu krutý a nikdy jsem si pořádně neuvědomil, že je to stoupání skutečně dlouhé. S e-Crafterem jsem na to přišel hned. Číslice ukazující zbývající dojezd se totiž začala měnit doslova před očima a následujících odhadem 8 kilometrů mě stálo ponížení o 20-25 kilometrů na dojezdu. Vědom si zodpovědnosti za posádku a velikosti trapasu, který by nastal, kdybych potupně musel v neděli odpoledne volat asistenční službu se žádostí o odtažení k nabíječce, jsem si utřel orosené čelo a doufal. Žádný kopec není nekonečný a nebudu vás dále napínat – dal jsem to a ke stojanu jsem přijel s devítkou na displeji, což je pro člověka mého ražení dost infarktová situace. Nesnáším jakoukoliv nejistotu a mám-li si vybrat, raději volím trasu, která mi poskytne vícero možností, kde doplnit energii akumulátorů, kdyby náhodou třeba jedna nabíječka nefungovala.
Když jsem se tedy teď vypsal ze svého traumatu, musím konstatovat, že jsem objevil novou disciplínu, ve které lze při návrhu a konstrukci elektromobilu pohořet. Pojmenoval bych to “ergonomie nabíjení”. Volkswagen e-Crafter má totiž nabíjecí konektor umístěn na boku, až za dveřmi řidiče. A z toho pramení problém, že u většiny stojanů kabel připojíte jen tak tak a jednou jsem musel dokonce přeparkovávat, abych se dostal ke krabici blíž. Tím to ale zdaleka nekončí! Při troše představivosti lze totiž dojít k tomu, že řetězec nabíječka – kabel – konektor vyžaduje natažení vodiče kolem dveří řidiče. Ty si ale člověk zablokuje našponovaným kabelem, takže se pak nedostane dovnitř (dveře zkrátka neotevře) a musí auto potupně obíhat a lézt dovnitř dveřmi spolujezdce. Cením sice praktické a jednoduché řešení zámku dvířek konektoru, prosté jakékoliv elektroniky a motůrků (mrk, mrk na Audi), ale! Takhle velký prohřešek proti ergonomii jsem už dlouho neviděl a někdo by za něj zasloužil na holou, ideálně kabelem od nabíječky, aby si to pamatoval. Dobíjení samotné už je pak v pohodě, 50 kW maximálního výkonu už je dnes spíše podprůměr, na druhou stranu pro účely spedičních firem, které budou nabíjet přes noc, je to naprosto v pořádku.
Závěr
Nakonec jsem byl e-Crafterem poměrně spokojen. Pokud se vžiji do člověka, který má celý den rozvážet balíky po městě, jde většina neduhů stranou. Vynikly by naopak silnější stránky, jako “kvádroidní” stavba vozu, jednoduchost ovládání a jistá fortelnost, která je z auta cítit v každém směru. Kdybych si tak měl vybrat, zda budu po městě trápit diesel, který na to není stavěný, nebo auto s elektropohonem, který si to takové využití vyloženě říká, asi bych dlouho neváhal. Pak tu ale máme otázku ceny a zde elektrická verze prohrává na celé čáře. Bohužel. Když zvážíme ještě otázku životnosti baterie a předpokládaný pokles kapacity v horizontu třeba pěti let při každodenním používání, je asi jasné, proč e-Craftery na silnicích zatím nevídáme. Volkswagen je však na dobré cestě. Při adekvátní ceně, vyšším dojedu a odstranění jistých prohřešků proti ergonomii bych se nebál se s takovou dodávkou vydat i na nějakou delší meziměstskou trasu.
Související
Nepřehlédněte
Diskuze
Nejčtenější články
Test Volkswagen e-Crafter: pošťácký ideál?
Mezi běžný sortiment hybridů a elektromobilů se nám přimíchala elektrická dodávka. Kolegové k ní přistupovali poněkud rozpačitě, ale já jsem rád za každé zpestření, za každé auto, které se něčím vymyká tomu, co běžně testujeme.
Design: uvnitř, zvenku
Když jsem k e-Crafteru poprvé přišel, docela mě ohromila jeho velikost. Protože mám rád překvapení, nezjišťuji si o testovaných vozech nic dopředu. Zde jsem opravdu doslova čuměl. Ono to z fotek tak nevypadá, ale je to docela “krabice” a řidiče, který dodávku nikdy neřídil, to může vyděsit.
Já už s vozy této velikosti nějaké menší zkušenosti mám, takže jsem se spíš zvědavě vyšplhal za volant. Ano, vyšplhal. Zapomeňte na nějaké skládání se na sedačku, tady se prostě chytnete madla a do auta si vylezete. Pro vysoké lidi ideální. Po chvíli hledání pozice jsem se rozhlédl v interiéru. Kdyby hned za mnou nebyla přední stěna nákladového prostoru, označil bych ho bez obav za vzdušný. Takhle se omezím pouze na konstatování, že na šířku se vedle sebou vejdou tři pasažéři a nad hlavou jsem měl místa snad přes půl metru. No zkrátka, kdybych dělal Mikuláše, nemusel bych si před jízdou sundávat čepici.
Bližší pohled také ukáže, že materiály jsou zde veskrze praktické a všechno je takové bytelnější, než u běžné produkce. Měkčené plasty opravdu nehledejte, v této třídě by byly spíše na překážku. Co mě ale dostalo ze všeho nejvíc, je až neskutečné množství odkládacích prostor. Ať už jsem měl v ruce telefon, lahev s pitím, kávu, svačinu v pytlíku, papíry, peněženku, klíče, švýcarák nebo cokoliv jiného, vždy jsem to měl kam dát. Navíc jsou přihrádky rozdělené na malé a velké, takže pak třeba tužka v zatáčkách necestuje v rámci velkého boxu od stěny ke stěně. Mimochodem, dveře mají tři patra odkládacích prostor a dobíjecí kabely jsou uloženy pod sedadly spolujezdců. Skvělý detail je pak další prostor pod podlahou před nohami závozníka, ve kterém je lékárnička a trojúhelník. Stran praktičnosti tak interiéru není co vytknout.
Sedačky jsou v rámci možností pohodlné, díky nastavitelné bederní opěrce jsem neměl problém dokonce ani na delší cestě, k jejímuž popisu se ještě dostanu. Volant a celkově palubní deska připomíná spíše osobák, respektive jsou tyto věci shodné s již dříve testovaným e-Golfem (test). S tím je stejný i infotainment, kde se samozřejmě nic revolučního neodehrává. Navigace, rádio, připojení telefonu přes Bluetooth, zkrátka klasika. Navíc přehledná. Jediná kritika uvnitř je z mé strany k loketním opěrkám. Řidič je má k dispozici na obou stranách, což je sice super, na druhou stranu jsou to nejlaciněji působící opěrky, jaké jsem kdy viděl. Sice se dá nastavit jejich sklon, ale jsou překvapivě úzké a nepohodlné. Jak u většiny automobilové produkce tyto komponenty využívám, tak zde jsem je raději vyklopil zpět do vertikální polohy.
Když jsem, trochu netradičně začal popisem interiéru, slušelo by se z e-Crafteru pomyslně vylézt a podívat se na něj z vnějšku. Přední maska drží linii se zbytkem současné produkce VW. Tedy, rovné dlouhé linky a strohost. Ne každého to osloví, ale mně osobně je tento, skoro až “sucharský” styl, prostý designových výstřelků a kudrlinek, sympatický. A vlastně celá dodávka je taková hranatě jednoduchá. Nebýt linky z černého plastu při spodním obvodu, tak by to asi byla fakt až nuda. Ale jsme v segmentu dodávek, kde jsou důležité jiné věci.
Než se pustím do další kapitoly našeho testu, nechám laskavého čtenáře ještě jednou nastoupit. Tentokráte však do zadní části vozu, tedy do nákladního prostoru. Jeho podlaha je totiž o zhruba 15 centimetrů vyšší, než je u Craftera se spalovákem. Důvod této změny je nasnadě – baterie. I tak je ale v nákladovém prostoru 10,7 krychlových metrů místa. Je osvětlen LED světýlky a přístup do něj je přes zadní křídlové dveře nebo boční posuvné.
Jízda, spotřeba, dobíjení
Kdo nikdy neřídil dodávku, může být překvapen tím, že to je vlastně docela jednoduché. Volkswagen e-Crafter se člověku dostane “do ruky” po pár stech metrech. Odhady neskutečně usnadňuje celková krabicovitost. Šířku, kterou podvědomě vnímá řidič, orientujíce se podle velikosti kabiny, auto skutečně má. Nezdá se to, ale jednoduchý tvar je opravdu silná výhoda a to zejména při parkování a projíždění užších uliček.
S ohledem na to, že řidič sedí dost vysoko, je i cesta skrz město poměrně jednoduchá. Člověk všechno krásně vidí, je tak nějak nad věcí a díky opravdu velkým zrcátkům si snadno udrží přehled o svém okolí. Co vyžaduje zvyk, je absence zrcátka prostředního. Zde se musím pozastavit nad jednou nelogičností. Chápu, že auta, která toto zrcátko mají, využívají širokoúhlé parkovací kamery skutečně jen při couvání. Ale proč se nemůže přenášet obraz ze zadní kamery na obrazovku infotainmentu u auta, ze kterého nijak jinak přímo dozadu vidět není? Netuším, jestli je v tom nějaký legislativní nebo jiný problém, ale ta možnost se vyloženě nabízí a je trestuhodně nevyužitá. Škoda.
Jízda samotná je pak od osobáku odlišná především v potřebě brát ohledy na rozměry vozu a pak také v typicky dodávkoidních zvucích, linoucích se z nákladního prostoru. To nelze vnímat jinak, než jako vlastnost a sem tam nějaká rána člověka nesmí rozhodit. Díky těžkému akumulátoru pak zadek ani nemá u nenaloženého vozu tendence odskakovat v takové míře, jako u běžných dodávek. Listová péra sice dělají svoji práci lépe, když se vzadu veze náklad a ano, jednou se mi i povedlo nechat si zadní nápravu ustřelit, ale čekal jsem to mnohem, mnohem horší.
Pohon dostal e-Crafter z elektrického Golfu. Jak baterii, tak elektromotor, který byl malinko přepracován. 100 kW a 290 Nm točivého momentu však dokáže s dodávkou slušně zacvičit a z křižovatky obvykle není problém vypálit jako první. Limitující je pak pouze maximální rychlost omezená na 90 km/h. Toto omezení má jistě co do činění s aerodynamickým odporem za vyšších rychlostí a jeho vlivu na dojezd.
S dojezdem je to prosté. 100 kilometrů je jistota, ve městě se dá dostat na 140-150, mimo město jsem se pohyboval kolem 110-120. Na denní rozvážku balíků to vystačí bohatě. Rekuperace se nastavit nedá, v porovnání s e-Golfem jsem měl pocit, že se jedná o zhruba střední hodnotu. A věřte tomu nebo ne, ale podrobil jsem e-Craftera i testu rodinného výletu.
Na sedadlo spolujezdce tak usedla manželka a dcera v autosedačce trůnila uprostřed, mezi námi. S nákladem jsme se tentokrát nemuseli nijak omezovat, jediný problém byl, jak zařídit, aby kočárek a ostatní věci necestovaly za jízdy po celé ploše nákladového prostoru. Ale i s tím jsme si poradili a vyrazili jsme na zhruba 80 kilometrů dlouhou cestu. Plně nabitá baterie vystačila s rezervou asi 40 kilometrů dojezdu. Navrat od babičky jsem pak volil přes moji oblíbenou nabíječku u Humpolce.
Kopce Vysočiny dojezd snižovaly ještě poměrně akceptovatelným způsobem, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Na dálnici jsem najížděl v okamžiku, kdy dojezdu zbývalo necelých 60 kilometrů. V tu chvíli jsem to měl k nabíječce 29 kilometrů. A co se stalo poté, bych se nebál označit za moji zatím nejhorší zkušenost s elektromobily, která prokázala, že jestli se někam e-Crafter nehodí, tak je to dálnice. Již zmíněný omezovač na devadesátku mě odsoudil k jízdě výhradně v pravém pruhu, ale říkal jsem si, že to těch pár kilometrů nějak překlepu. Horší byl táhlý kopec za sjezdem na Jihlavu. Ten je opravdu krutý a nikdy jsem si pořádně neuvědomil, že je to stoupání skutečně dlouhé. S e-Crafterem jsem na to přišel hned. Číslice ukazující zbývající dojezd se totiž začala měnit doslova před očima a následujících odhadem 8 kilometrů mě stálo ponížení o 20-25 kilometrů na dojezdu. Vědom si zodpovědnosti za posádku a velikosti trapasu, který by nastal, kdybych potupně musel v neděli odpoledne volat asistenční službu se žádostí o odtažení k nabíječce, jsem si utřel orosené čelo a doufal. Žádný kopec není nekonečný a nebudu vás dále napínat – dal jsem to a ke stojanu jsem přijel s devítkou na displeji, což je pro člověka mého ražení dost infarktová situace. Nesnáším jakoukoliv nejistotu a mám-li si vybrat, raději volím trasu, která mi poskytne vícero možností, kde doplnit energii akumulátorů, kdyby náhodou třeba jedna nabíječka nefungovala.
Když jsem se tedy teď vypsal ze svého traumatu, musím konstatovat, že jsem objevil novou disciplínu, ve které lze při návrhu a konstrukci elektromobilu pohořet. Pojmenoval bych to “ergonomie nabíjení”. Volkswagen e-Crafter má totiž nabíjecí konektor umístěn na boku, až za dveřmi řidiče. A z toho pramení problém, že u většiny stojanů kabel připojíte jen tak tak a jednou jsem musel dokonce přeparkovávat, abych se dostal ke krabici blíž. Tím to ale zdaleka nekončí! Při troše představivosti lze totiž dojít k tomu, že řetězec nabíječka – kabel – konektor vyžaduje natažení vodiče kolem dveří řidiče. Ty si ale člověk zablokuje našponovaným kabelem, takže se pak nedostane dovnitř (dveře zkrátka neotevře) a musí auto potupně obíhat a lézt dovnitř dveřmi spolujezdce. Cením sice praktické a jednoduché řešení zámku dvířek konektoru, prosté jakékoliv elektroniky a motůrků (mrk, mrk na Audi), ale! Takhle velký prohřešek proti ergonomii jsem už dlouho neviděl a někdo by za něj zasloužil na holou, ideálně kabelem od nabíječky, aby si to pamatoval. Dobíjení samotné už je pak v pohodě, 50 kW maximálního výkonu už je dnes spíše podprůměr, na druhou stranu pro účely spedičních firem, které budou nabíjet přes noc, je to naprosto v pořádku.
Závěr
Nakonec jsem byl e-Crafterem poměrně spokojen. Pokud se vžiji do člověka, který má celý den rozvážet balíky po městě, jde většina neduhů stranou. Vynikly by naopak silnější stránky, jako “kvádroidní” stavba vozu, jednoduchost ovládání a jistá fortelnost, která je z auta cítit v každém směru. Kdybych si tak měl vybrat, zda budu po městě trápit diesel, který na to není stavěný, nebo auto s elektropohonem, který si to takové využití vyloženě říká, asi bych dlouho neváhal. Pak tu ale máme otázku ceny a zde elektrická verze prohrává na celé čáře. Bohužel. Když zvážíme ještě otázku životnosti baterie a předpokládaný pokles kapacity v horizontu třeba pěti let při každodenním používání, je asi jasné, proč e-Craftery na silnicích zatím nevídáme. Volkswagen je však na dobré cestě. Při adekvátní ceně, vyšším dojedu a odstranění jistých prohřešků proti ergonomii bych se nebál se s takovou dodávkou vydat i na nějakou delší meziměstskou trasu.
