Když se hovoří o obnovitelné energii, naprostá většina lidí si bez dlouhého rozmýšlení vybaví nejméně solární, větrnou a vodní technologii. Způsobů je mnohem více, co kdyby se ale dala energie získat z okolního vzduchu? S takovou myšlenkou přišel před mnoha desetiletími i uznávaný vědec a technologický nadšenec Nikola Tesla.
Tesla ve svých výzkumech věřil, že lidstvo bude schopné získávat energii takříkajíc z ničeho. Drobný elektrický náboj se nachází totiž v každé molekule vzduchu. Může za to i vzdušná vlhkost. Celá Země se vlastně chová jako velká baterie. Jenže v jeho době nešlo takový způsob ověřit. Co se ale zdálo jako utopie jednoho fanatika, se nyní ukazuje jako možná cesta do budoucnosti.
Týmu vědců z univerzity v Massachusetts se podařilo Teslovu teorii potvrdit, přitom šlo o velkou shodu náhod. Vědci se nezaměřovali na teorie srbského vynálezce, účelem jejich výzkumu bylo vytvoření jednoduchého senzoru vlhkosti vzduchu. Vlivem chyby jednoho zapojeného studenta ale našli potenciální zdroj energie. Student totiž koncept nepřipojil k elektrické síti, ale senzor přesto fungoval. Při důkladnějším bádání zjistili, co za tím vězí.
Čtěte také: Vědci vynalezli revoluční baterii. Nepoužívá lithium, ale slanou vodu
Připravovaný senzor je tvořen velkým množstvím miniaturních nanodrátků. Jejich počet, rozestavení i tloušťka dovolila vniknutí jednotlivých molekul vzduchu a předání náboje systému. Celý senzor se choval podobně jako kterákoliv baterie. Jelikož se vědcům jejich objev zalíbil, pokračovali v jeho analýze a úpravě řešení. Nanodrátky byly nahrazeny děrovanými destičkami, díky kterým mnohonásobně zvýšili efektivitu procesu.
I přes tyto úspěchy se jejich objev nedá zatím přenést do komerčního užití. Sesbíraná energie je natolik drobná, že dokáže rozsvítit jeden pixel na obrazovce. Celý systém je velký jako běžná hrací kostka. Materiály potřebné pro zvětšení i komerční nasazení výrobku jsou zatím velmi drahé. Řešení se nabízí v přechodu na lépe dostupné i levnější organické materiály. Je to ale stále otázka nejméně několika let, než se systém podaří uplatnit i pro „obyčejné“ domácí spotřebiče.
Když se hovoří o obnovitelné energii, naprostá většina lidí si bez dlouhého rozmýšlení vybaví nejméně solární, větrnou a vodní technologii. Způsobů je mnohem více, co kdyby se ale dala energie získat z okolního vzduchu? S takovou myšlenkou přišel před mnoha desetiletími i uznávaný vědec a technologický nadšenec Nikola Tesla.
Tesla ve svých výzkumech věřil, že lidstvo bude schopné získávat energii takříkajíc z ničeho. Drobný elektrický náboj se nachází totiž v každé molekule vzduchu. Může za to i vzdušná vlhkost. Celá Země se vlastně chová jako velká baterie. Jenže v jeho době nešlo takový způsob ověřit. Co se ale zdálo jako utopie jednoho fanatika, se nyní ukazuje jako možná cesta do budoucnosti.
Týmu vědců z univerzity v Massachusetts se podařilo Teslovu teorii potvrdit, přitom šlo o velkou shodu náhod. Vědci se nezaměřovali na teorie srbského vynálezce, účelem jejich výzkumu bylo vytvoření jednoduchého senzoru vlhkosti vzduchu. Vlivem chyby jednoho zapojeného studenta ale našli potenciální zdroj energie. Student totiž koncept nepřipojil k elektrické síti, ale senzor přesto fungoval. Při důkladnějším bádání zjistili, co za tím vězí.
Čtěte také: Vědci vynalezli revoluční baterii. Nepoužívá lithium, ale slanou vodu
Připravovaný senzor je tvořen velkým množstvím miniaturních nanodrátků. Jejich počet, rozestavení i tloušťka dovolila vniknutí jednotlivých molekul vzduchu a předání náboje systému. Celý senzor se choval podobně jako kterákoliv baterie. Jelikož se vědcům jejich objev zalíbil, pokračovali v jeho analýze a úpravě řešení. Nanodrátky byly nahrazeny děrovanými destičkami, díky kterým mnohonásobně zvýšili efektivitu procesu.
I přes tyto úspěchy se jejich objev nedá zatím přenést do komerčního užití. Sesbíraná energie je natolik drobná, že dokáže rozsvítit jeden pixel na obrazovce. Celý systém je velký jako běžná hrací kostka. Materiály potřebné pro zvětšení i komerční nasazení výrobku jsou zatím velmi drahé. Řešení se nabízí v přechodu na lépe dostupné i levnější organické materiály. Je to ale stále otázka nejméně několika let, než se systém podaří uplatnit i pro „obyčejné“ domácí spotřebiče.