Elektrického klasika od bavorské značky nalézáme v Cooperu SE na řadě nečekaných míst. Někde škodí, jinde pomáhá, ale naštěstí neční nikde tak výrazně, aby přehlušil originální Cooper esprit. I model SE totiž jezdí zatraceně dobře. Jen bohužel nedojede úplně nejdále.

Design a prostor

Skoro si říkám, zda druhé slovo v mezititulku není nadbytečné. Auto, co se jmenuje Mini, si přeci nikdo nekupuje proto, aby v něm stěhoval děti na kolej. Pro řidiče i spolujezdce je místa dost. Jenže když si naladíte sedlo tak, abyste z nízkého předního okna viděli, pro mnoho jiných lidí už v autě místo nezbude. V mém případě totiž výše zmíněná poloha znamenala seřízení sedačky skoro dozadu a úplně dolů. Sám za sebe bych si sedl tak maximálně na půl hodiny. I má skoro osmiletá dcera už v životě seděla i v pohodlnějším aranžmá.

Z Mini je zkrátka výhled jako z hrnce s pokličkou. Jenže to k tomu patří. Kdo se chce něčím kochat, ať se podívá na exteriér auta, ke kterému se dostanu za chvíli. Daleko důležitější je, že ani kvůli vestavbě baterií pod podlahu nikdo nijak netrpí. Třeba i zavazadlový prostor má stejnou velikost, jako spalovací varianty Cooperu, tedy 212 l v originálním osazení, 731 po sklopení zadních sedaček.

Teď však k tomu důležitějšímu, a tím je samozřejmě exteriér. Subjektivně totiž vypadá elektrické Mini skvěle. O šmrnc ho nepřipravila ani trochu zvláštně designovaná zaslepená maska s falešným nasávacím otvorem nad ní. Z původního spalovacího Mini totiž zůstalo víc než dost: od záplavy britských Union Jacků na zcela nečekaných místech až po obzvlášť efektní denní svítilny a blinkry sdružené v kruzích kolem hlavních světlometů.

Pokud byste snad podle SPZ začínající písmeny EL nepoznali, že Mini Cooper SE jezdí na elektřinu, je tu pro vás připravena záplava symbolů evokující vidlici elektrické zástrčky, které naleznete na přídi, na zádi, ale i třeba na reliéfu zdobící víčko druhdy nádrže, teď vstupu pro dobíječku. To všechno ještě podtrhuje speciální jedovatě žlutá barva Energetic Yellow, jíž jsou vyvedena jak zpětná zrcátka, tak početné akcenty po celé karoserii.

Nejzajímavější na tom všem ale je fakt, že pokud nechcete budit rozruch, poslouchat věty typu „ono se to dělá i na elektriku“, a obecně dráždit nevrlé petrolheady, můžete si svůj Cooper SE objednat i v inkognito verzi bez zdůrazňování jeho elektrické osobnosti. Osobně si ale myslím, že by to byla škoda. Už takhle jsem litoval toho, že náš Mini, jinak vyvedený v koukavé kombinaci s šedozelenou barvou, přišel o originální asymetrické disky s názvem Electric Power Spoke a místo toho přijel na relativně konvenčních pětipaprskáčích (i když jejich černá barva ke zbytku vozu pasovala hezky). Všechny tyto finesky jako by nás přenesly do nějakého sci-fi filmu z devadesátých let a retrofuturistický design Mini posouvají ještě o kus dál.

Interiér a výbava

Ani v interiéru není moc detailů, které by prozrazovaly, že tenhle Mini je tak trochu jiný. Hned po usednutí zaujme velký kruhový prostor uprostřed palubní desky, který za dávné minulosti skrýval otáčkoměr. Dnes mu vévodí šestipalcový centrální dotykový displej s palubním počítačem – to bude zajímat řidiče. Vaše děti ale daleko více zaujme světelná lišta po jeho obvodu, která mění barvy v závislosti na tom, co právě děláte. Zvyšujete hlasitost? Bude oranžová. Přidáváte teplotu klimatizace? Zbarví se do červené a modré. Anebo se rozsvítí zeleně, pokud se jen kocháte jízdou. Člověk si málem připadá jako na tržnici, svůj půvab to ale má.

V elektrickém Mini ovšem nejde zdaleka o jedinou věc, která svítí. Analogové budíky spalovacích verzí totiž v Cooperu SE nahradil standardně druhý displej zobrazující jízdní data. Je to mimochodem první místo, které mi intenzivně evokovalo původního dárce vnitřností britsko-německého vozu, tedy BMW i3 (test). Také jeho řidičský displej visel tak nějak podivně ve vzduchu. A i když se liší tvarem i grafikou, je jasné, že se nejedná o náhodu. Retro v tomto případě zkrátka muselo ustoupit, i když doteď nechápu proč. Většinu dat stejně zobrazuje centrální obrazovka a kmitání ručiček by mi k naturelu vozu tak jako tak sedlo víc než rozsvěcení LCD pixelů.

Tím spíš, že jinak se všechno uvnitř vozu veze na vlně starých pořádků. Nejde jen o kruhový centrální prostor. Neznám nikoho, kdo by si neoblíbil soustavu páček přepínačů čehokoli přímo pod ním. Je to až komické, kdy intenzitu rekuperace regulujete smáčknutím čudlíku nikoli nepodobného tomu, kterým se před dekádami ovládal třeba sytič. Dotyky kruhových klik a válečkové ovladače stahování oken mi pravidelně způsobovaly designovou rozkoš a když došlo na otevírání bezrámových dveří, nebyl jsem daleko k radostnému vyjeknutí.

Každá nostalgie má však svou mez. Mini Cooper SE k nám dorazil ve své základní verzi bez příplatků. Na jednu stranu mi to poskytlo možnost nahlédnout do toho, co si jeho tvůrci představují pod pojmem levná stylovka. Na druhou stranu jsem však mnohdy nechápavě kroutil hlavou nad tím, co všechno je možné v autě za víc než osm set tisíc nemít. Že schází adaptivní tempomat jsem dokázal oželet. Ten paradoxně nemají ani dražší výbavy a člověk ho dokáže postrádat, stejně jako asistent jízdy v pruhu. Proč ale v elektromobilu chybí vyhřívané sedačky, které dokážou výrazně prodloužit dojezd absencí nutnosti startovat topení, už vyvolává podezřívavost. A když se ukáže, jak bolestně chybí takové elementární části výbavy jako loketní opěrka nebo možnost regulovat klimatizaci pro obě strany naráz, případně ji zcela rychle vypnout, začne se člověk ptát, jestli snad retronálada ve voze nezašla příliš daleko.

Naštěstí vše zachraňuje zbytek výbavy. I když centrální displej není nejrozměrnější na trhu, funguje skvěle. Primárně se ovládá jako v každém BMW otočným joystickem mezi sedadly. Ten, kdo však tomuto ovládání nepřišel na chuť, rád využije jeho dotykové schopnosti. V karuselovém menu se pak lze dostat ke všem myslitelným nastavením. Obzvlášť jsem si oblibil navigaci, která prostřednictvím dat z aplikace Chargemap dokáže navigovat k dobíjecím stanicím v rámci akčního rádiu vozidla.

Pokud byste však této vychytávce nepřišli na chuť snad kvůli grafice zobrazení, je pro vás i v základní výbavě připraveno Apple CarPlay, které k mé radosti funguje nejen bezdrátově, ale také bezproblémově. Žehrat na absenci bezdrátového nabíjení telefonu asi nemá cenu. Vzhledem k tomu, že i odkládacích prostorů je v automobilu pomálu, můžeme být rádi aspoň za to, že se pod přístrojovku vejdou dvě půllitrové petky. Mezi sedačkami, kde by nabíjecí ploška mohla najít své místo úplně v klidu, se zase žádný telefon neudrží v klidu a zběsile začne jezdit po vozidle.

Vzadu v hlavě mi zní mantra, že je to daň za sportovní charakter vozu a předky, kteří v souladu se standardy rallye definovali pojem spartánskost. To, když chytnu do ruky mohutný věnec volantu s příjemně malým průměrem a zapřu se do sedačky, co nedá tělu ani milimetrový prostor k nechtěnému pohybu do stran. A i když je mi jasné, že minimalistická výbava je zde jen proto, aby člověka donutila vyhnat pořizovací cenu nad milion, nemyslím na to. Prostě bych se jen vozil a vozil a vozil…

Jízda a spotřeba

Protože od toho tu Mini Cooper SE je. Ctitelé spáleného benzínu možná budou brblat, když se místo vrčení motoru ozve zvuk, co připomíná nějaké sci-fi varhany a má tak upozornit chodce na to, že se blíží vůz, co není slyšet. Vypnout nejde, naštěstí se ozývá jen v nízkých rychlostech. A možná i proto pak leckterý škarohlíd vezme Cooper SE na milost.

Stejně jako jeho spalovací sourozenci jezdí totiž i model SE bezchybně. A to přesto, že je o 150 kg těžší, o pár cm výše posazený a třeba výkonem se řadí někam doprostřed celého spektra novodobých Mini. Náklony karoserie neexistují, a stejně tak tím pádem ani zatáčky. Těžké řízení vede kola s milimetrovou přesností a ani točivý moment na přední nápravě se stabilitou provozu nic neudělá. Stokrát jsem si slíbil, že se v testu popisující jízdní vlastnosti Cooperu SE vyhnu klišé o jízdě jako v motokáře, ale nemohu. Snad je za tím přesné 50% rozložení hmotnosti mezi obě nápravy, snad jen v podvozku vestavěná baterie snižující těžiště. Mini ale jezdí ukázkově. Inu, jako Mini.

135 kW v takhle malém autíčku je navíc skutečně znát. Je tu však jedno velké ale. Mini jezdí skvěle, ale také pomalu. Na stovku zrychlí za obstojných 7,3 sekundy a z 0 na 60 dokonce za necelé čtyři. Maximálka je však limitována na tachometrových 150 km/h. To je samozřejmě nad český dálniční limit, ale kdo by si chtěl zablbnout u našich západních sousedů, má smůlu. Nevynahradí to ani báječná pružnost, díky které je problém udržet auto na stotřicítce. Jenže v BMW vědí, co dělají. Ten, kdo by chtěl své Mini SE šťavit příliš dlouho, daleko nedojede.

Dojezd je asi jediné skutečné mínus jinak velmi povedeného vozu. Vše je dáno limity spalovací konstrukce. I bateriové články se musely do podlahy speciálně zformovat do nepravidelného tvaru písmene T. A nevešlo se jich tam mnoho. Mini s sebou v podlaze nosí necelých 33 kWh. Takže i když Mini „nežere“ moc, je jasné, že deklarovaný dojezd 234 km dle metodiky WLTP je skutečně z říše snů.

Ve městě nemá Mini problém jezdit za 13 kWh/100 km, takže by se teoreticky dalo o dvousetkilometrovém nájezdu uvažovat. Po výjezdu na dálnici se ale spotřeba vyšplhala až na 23 kWh. I obyčejnou cestu do 100 km vzdáleného Jablonce nad Nisou, který tvoří pravidelnou součást mých cest, je proto potřeba cestu dobře plánovat a s akumulátorem nabitým méně než na 90 procent není radno vyjíždět. Však mě také jednou málem v šoku odváželi, když jsem zjistil, že kohorta dobíječek u Muzea Škoda je nějaký čas vyhrazená pouze pro zaměstnance automobilky a já musel ve městě automobilů s modlitbou na rtech hledat jinou aktivní stanici.

Celý test jsem končil s průměrnou spotřebou 17 kWh/100 km. Palubní počítač, který hlásil při zapůjčení – což byl jediný okamžik, když jsem viděl Mini nabité na 100% – dojezd 150 km, zase až tolik nelhal. Malý akumulátor s sebou ale nese jednu výhodu – u dobíječky se Mini velmi rychle dostane na velmi vysoká procenta dobití. U klasických 50kW dobíječek můžete počítat s nabíjecím proudem někde mezi 46 a 48 kW, palubní třífázová nabíječka zvládá dosti netradičně 11 kW, což je mezi konkurencí vysoký nadprůměr. V praxi to znamená, že i jen dvacetiminutové zastavení na nákup dokáže nabít baterku o 50 %. Z klasické 230V zásuvky to pak trvá něco málo přes deset hodin.

Možná i proto Mini SE za jízdy tak rádo rekuperuje. K dispozici jsou dva stupně, přičemž ten implicitní patří mezi ty opravdu drsné. Noha se musí dávat z pedálu opravdu obezřetně, jinak hrozí zlomení vazu. Plachtění je možné pouze po zařazení neutrálu.

Závěr a konkurence

Kde jsou ty časy, když automobily s 30kWh baterií tvořily mainstream. Dnes tato hodnota vyvolává nechápavé kroucení hlavou. Elektrické Mini jeho baterie odkazuje do role městského auta. Stylovky, která je dobrá k dojíždění do práce. Jenže k čemu něco takového, když nejlépe se malý Němec s britskými kořeny cítí na okreskách? V Česku, kde jsou dobíječky přítomny maximálně u hlavních dálničních tahů, by delší podobný výjezd byl pořádně riskantní.

Při bližším pohledu ale zjišťuju, že má rychlá analýza je možná mimo mísu. Vždyť kolik spalovacích Mini vidíme na venkově a na dálnicích a kolik ve městě. Majitelé, a především majitelky těchto vozů je používají především na metropolitní posouvání se jednosměrkami. A pro takový účel je Mini Cooper SE jako dělaný.

Tito zákazníci také možná nebudou řešit vyšší cenu. Vždyť benzinový Mini Cooper s automatem stojí už nad 700 000, a to není od základní cenovky elektromobilu až tak daleko. S těmito počty se Mini Cooper SE jeví rázem jako zajímavá nabídka. Jako automobil, co nízký dojezd nemusí řešit, cenový handicap nemá oproti konkurenci až tak velký, a navíc postrádá přirozeného rivala. Nejsem si totiž jist, že si potenciální zájemce o Mini raději koupí o sto tisíc levnější Renault Zoe (test) proto, že má větší dojezd, a je levnější. Už teď se proto těším na další elektrické Mini. Takové, které bude možné vzít na dálnici beze strachu.