Poté už míříme rovnou do Osla. Máme zde ubytování přes víkend a Enyaq zůstane prakticky celu dobu zaparkovaný v garážích u hotelu. Po příjezdu na místo zjišťujeme, že shodou okolností parkujeme v nadzemních garážích, které jsou zároveň lokalitou s největším počtem nabíječek v celém Norsku. Celkem je zde rovných 100 dobíjecích bodů, z toho drtivá většina AC. A co je super? Že elektromobily mají parkování přes noc o víkendu zdarma!

Ale to ještě není vše, také energie odebraná z AC nabíječek přes noc bude zcela zdarma. Náš příjezd do Norska tak nemohl začít lépe. První noc nabíjení neřešíme, stejně je pátek večer a auto budeme potřebovat až zase v pondělí. Pro pohyb po Oslu budeme využívat sdílená kola a veřejnou dopravu.

Tesly jsou v Oslu jako doma

Při procházení městem je elektromobilita už opravdu citelně znát. Na silnici se střídají modely Tesly s takovou intenzitou, jakou u nás vídáme Octavie snad všech generací. Také jsou zde populární starší elektromobily BMW i3 či Nissan Leaf. Na jednom z parkovišť u přístavu se opět setkáváme s parkovacími místy se solárními panely a několika wallboxy. Všeobecně je zde možnost nabíjení snad na každé ulici a auta na elektrický pohon mají už dost zásadní podíl na složení vozového parku.

V neděli večer, před odjezdem na západ země, jdu připojit Enyaq k nabíječce, z pokoje je to asi 50 metrů, garáže jsou hned vedle našeho hotelu. Zde bohužel nefunguje nabíjecí karta Powerpass, ale je potřeba stáhnout aplikaci a přes ni nabíjení spustit. Během pár minut hotovo, nabíjení spuštěno a vše funguje, jak má. Ráno máme plnou, a to zcela zdarma.

Cesta do Národního parku Folgefonna

Vyjíždíme dopoledne a míříme do městečka Odda u Národního parku Folgefonna. Cesta je dlouhá zhruba 350 kilometrů, to není žádná tragédie, ale vzhledem k trase bude trvat přes 5 hodin. V plánu je jedna zastávka na nabíjení těsně před příjezdem do cíle.

Samozřejmě jsme to nezvládli a zastavovali vícekrát, ale to jsme ani nenabíjeli, jelikož spotřeba byla díky nízké rychlosti v provozu jednoduše skvělá. První nabíjení tak probíhá až po 309 kilometrech, kdy máme stále 25 % v baterii. Spotřeba je pěkných 18,6 kWh/100 km. Pohodlně bychom tak zvládli další stovku kilometrů, ale hlad nám stejně nedovolí pokračovat v cestě dále.

Využíváme tedy nabíječky Ionity u benzinové stanice a tady si dovolím malou poznámku. Kolik byste řekli, že stojí kWh energie na této síti v Norsku s kartou Škoda Powerpass? V Česku to vychází na 8,2 Kč za jednu kilowatthodinu, v Rakousku zhruba 7,4 Kč a v Norsku, a teď se posaďte, na neuvěřitelné 3,8 Kč/kWh! Doma v běžné zásuvce máme více než dvojnásobně dražší elektřinu. Zde máte k dispozici hned 350 kW výkonu. Tak tady se nám bude opravdu líbit.

Následující týden se věnujeme spíše turistice než náročným a dlouhým přesunům. Ale i v těch nejzapadlejších vesničkách najdete řadu rychlonabíjecích stanic, které jsou ale poměrně dost používané a auta se u nich celkem točí. Nám se naštěstí stalo jen jednou, že jsme museli během tohoto týdne jednou čekat pár minut, než se místo u nabíječky uvolnilo.

Naprostým standardem jsou pak hojně rozšířené AC nabíjecí stanice poblíž obchodů nebo restaurací. A opravdu naplno používají tamní elektromobilisté nabíjení na Superchargerech s vozy cizí značky. Jednou se nám dokonce naskytl pohled na několik aut na Superchargeru, ale ani jedno z nich nebylo od Tesly.

Enyaq ovečkám chutná

Pár řádků si zaslouží zejména dvě události. Při přesunu mezi národními parky se pohybujeme na poměrně úzkých horských silnicích v nízké rychlosti. Asi po 50 kilometrech jsem se podíval na počítadlo denní spotřeby a tam svítil údaj 8,5 kWh/100 km. Doplním, že jsme nejeli celou dobu z kopce, ale „kochací“ styl jízdy byl na spotřebě znát. Druhý den, po dobití auta na 100 % z hotelového wallboxu (energie byla zdarma), ukazoval dojezd hodnotu přes 520 kilometrů.

Další opravdu roztomilá záležitost se odehrála v blízkosti města Fidjeland, při průjezdu nádhernou krajinou se spoustou pasoucích se oveček okolo silnice. Zdá se, že jsou už na provoz na silnici zvyklé, takže se projíždějících aut nebojí a celkem často se pohybují přímo na vozovce.

Když jsme zastavili na krátkou túru kolem jednoho z jezer, přiběhlo stádo ovcí a začalo zaprášený Enyaq olizovat. A to opravdu důkladně, jedné z nich nejvíce chutnala špinavá kola.

Po týdenním nezapomenutelném dobrodružství a neuvěřitelné rozmanité a kouzelné krajině Norska přišel okamžik návratu zpátky do Česka a do tvrdé reality. Cesta měřila 1300 kilometrů a byla rozdělena na 3 dny. Ne, že by to Enyaq nezvládl ujet najednou, ale já, jako jediný řidič výpravy, bych to nechtěl absolvovat „na jeden zátah“. Stejně by to ani kvůli 8 hodin dlouhé cestě skrz Norsko nebylo prakticky možné.

Začíná přesun zpět do Česka

Vyjeli jsme tedy v pátek ráno z městečka Sirdal a cílem byl přístav Kristiansand, odtud jsme měli jet večerním trajektem do dánského města Hirtshals. Vybrali jsme si katamarán HSC Fjord FSTR od společnosti Fjord Lines. Ten se vyznačoval tím, že na jeho palubě je umístěno 16 wallboxů na nabíjení elektromobilů. Stačí zaplatit poplatek 13 eur, tedy kolem 320 korun, pak jen záleží, kolik energie stihnete během 2,5 hodin plavby doplnit.

Za dobu plavby jsme nabili „do plné“

Enyaq jsme připojili po boku mnoha dalších elektromobilů a díky hodinovému zdržení jsme auto nabili z 58 na 99 %. Ve výsledku jsme se dostali na cenu 10 korun za kWh.

Celkově bych tuto zkušenost hodnotil na jedničku. Jen pár kilometrů od přístavu v Dánsku jsme měli domluvený nocleh, auto tak bylo na ranní přesun plně připraveno.

Tragická situace na Ionity

Je sobota ráno a nás čeká zatím jeden z nejdelších jednorázových přesunů. Z města Hirtshals na severu Dánska až do německého Hamburku – 520 kilometrů. Brzy ráno sedáme do auta a vyrážíme. Po zhruba 200 kilometrech máme naplánovanou zdravotní zastávku a při té příležitosti nabijeme na Ionity. Bohužel po příjezdu na místo jsme se zasekli ve frontě asi osmi aut, které čekali na nabíjení. Tři ze šesti stojanů byly nefunkční a na jednom nabíjel starý e-Golf. Ztratili jsme 10 minut mapováním situace a jelikož jsme měli v baterii přes 40 %, pokračovali jsme na další Ionity vzdálené asi 70 kilometrů.

Odbylo pravé poledne a situace je prakticky stejná. Ze šesti stojanů jsou dva nefunkční a fronta aut. Naštěstí je hned vedle, asi 80 metrů, obří hub s HPC nabíječkami od E.Onu, ale tam je situace podobná. Tamních 10 stojanů sice funguje, ale všechny jsou obsazené a jsme až čtvrtí na řadě. Nedá se nic dělat, máme hlad, v baterii 16 %, takže tady už zkrátka počkáme.

Předchozí lapálií s Ionity nabíječkami jsme ztratili 13 minut, zde jsme pak strávili čekáním dalších 24 minut. Po úspěšném připojení jdeme na oběd a po 30 minutách pokračujeme dále. Snad horší začátek cesty zpět nás potkat nemohl. Ale v Dánsku bylo tohle nabíjení první a poslední a další bude až v Německu. Snad lepší…

Německo elektrické přepravě přeje

Po překročení hranic a první zastávce na Ionity je situace zcela odlišná, všechny nabíječky máme pro sebe a za necelých 20 minut dobíjení se to nijak nezměnilo. K večeru přijíždíme na hotel v Hamburku. Jedeme do historické části města, auto necháváme na jedné z mnoha AC pouličních nabíječek. Během prohlídky, večeře a návštěvy tamního Muzea Miniatur Wunderland (můžeme doporučit!) odjíždíme na hotel s plně nabitou baterií.

Den poslední, neděle. Ráno vyjíždíme směr Praha. V plánu jsou 3 zastávky po zhruba 180 kilometrech. Uháníme po dálnici poměrně vyšší rychlostí a spotřebu moc neřeším, už chceme být doma. Celkem jsme na těchto 650 kilometrech stavěli 3× na zhruba 20 minut. Vždycky jsme se zdrželi a nabili více, než kolik jsme potřebovali. Domů do Prahy jsme dojeli v odpoledních hodinách s 29 % v baterii. Jednotlivé nabíjecí zastávky, detailní rozpis spotřeby, ujetých kilometrů a cen za nabíjení najdete v této tabulce.

Jak to celé dopadlo?

Celkově můžu říct, že cesta byla prakticky bezproblémová, nikdy jsem neměl strach, že bychom snad nikam nedojeli. Naopak jsem byl i při dálničních přesunech překvapen nízkou spotřebou. Auto jsme nešetřili a jeli na hranici maximální povolené rychlosti.

Enyaq byl komfortní a pobral veškeré naše kufry a vybavení. Splnil vše, co jsme po něm vyžadovali. Pokud bych se rozhodoval pro elektromobil na celoroční použití, který pojme celou rodinu a je radost s ním cestovat napříč Evropou, byla by Škoda Enyaq opravdovým favoritem. Ve spojení s nabíjecí kartou Powerpass byla tato cesta jednoduchá a ve výsledku i rychlejší a levnější.

---

Celkové skóre

• Ujeto – 3 856 km
• Průměrná spotřeba – 22,1 kWh/100 km
• Nabito – 774,63 kWh
• Čas „ztracený“ nabíjením – 44,5 minut
• Průměrná cena za 1 km – 1,63 Kč
• Zaplaceno za nabíjení – 5 764,71 Kč

---

Hodnocení závěrem

Pokud bych srovnal náklady na cestu se srovnatelným spalovacím modelem Škoda Kodiaq Sportline 2,0 TDI 147 kW (udávaná spotřeba 6,5 l/100 km) vycházela by celková cena za naftu na zhruba 13 tisíc korun. Použijeme-li úspornější vůz se spotřebou nafty 4,5 l/100 km, stále se dostáváme na částku přes 9 tisíc korun. A to nezapočítávám ušetřené zhruba 2 tisíce korun za parkování, které jsme měli díky elektrickému pohonu zdarma.

Celkově jsme tak ušetřili zhruba 5,5 až 9,5 tisíce korun za 44,5 minuty čekání na nabití během 15 dnů a skoro 4 tisíc kilometrů. Stálo by vám to za to? Nebo si dokážete vydělat za třičtvrtě hodiny víc peněz?

Jedno je tedy jasné, cestování s elektromobilem je už dnes absolutně bezproblémové, a ještě dokážete ušetřit tisíce. Stačí si cestu aspoň trochu naplánovat a rozvrhnout, s tím vám ale už dnes pomůže i Enyaq s novým softwarem 3.0 a cestu naplánuje podle potřeby za vás. Tak na co ještě čekáte?

Pokud si chcete přečíst předchozí díly tohoto cestopisu, najdete je pod tímto odkazem.