Frank Eusterholz se rozhodl, že si splní dávný sen – dojet na Nordkapp (Severní mys) za volantem skříňového vozu přestavěného na obytný automobil. Přesvědčený zastánce elektromobility chtěl jet samozřejmě vozidlem s elektrickým pohonem, protože „na naftu tam dojede přece každý“, jak říká Eusterholz. „Já jsem nyní pravděpodobně prvním člověkem, který byl na Nordkappu s elektricky poháněným lehkým užitkovým vozem, resp. obytným automobilem,“ říká po absolvované jízdě s oprávněnou hrdostí.
Skříňový Volkswagen e-Crafter (test) mu nabídl na výpravě trochu více pohodlí díky obytnému modulu, který nabízí firma PlugVan z Berlína. Během pěti minut lze skříňový vůz proměnit v plnohodnotný obytný automobil. Modul PlugVan se jednoduše zasune do prázdného nákladového prostoru, aniž by se musely na vozidle dělat jakékoliv úpravy. Modul se bezpečně připevní k vozidlu prostřednictvím sériově dodávaných kotevních ok. Vůz pak nabízí vše potřebné pro cestování: lůžko (200 x 165 cm), kuchyňskou linku s dřezem, plynový vařič a chladničku.
Kvůli koronaviru nebyl start snadný. Vzhledem k omezeným možnostem cestování a změně zaměstnání se jízda několikrát odkládala. Eusterholz nakonec vyrazil v srpnu. Jeho cesta měla být prostá podle motta: „Dělám to, protože je to možné a přináší mi to radost“. Nakonec ale z cesty přinášel fotky a videa, mimochodem i na přání svého otce, který se tak k němu mohl virtuálně posadit do kabiny. V té však postupně vzrůstalo napětí, protože cestou na sever řídla hustota stojanů pro rychlé nabíjení. Eusterholz se tak stal neplánovaně youtuberem, aby si uchoval památku na tuto jízdu a mohl své zážitky také zprostředkovat ostatním.
Mnozí řidiči by nad nápadem trmácet se 7 500 kilometrů v elektricky poháněném lehkém užitkovém voze s dojezdem pouhých 173 km v kombinovaném cyklu dle normy WLTP jenom nechápavě kroutili hlavou. „Dojezd ale nebyl vůbec žádným problémem,“ tvrdí Eusterholz. „Člověk se mu prostě musí přizpůsobit.“ Proto ani nevnímá celkem 95 zastávek kvůli nabíjení na celé trase jako obtíž, ale jako její obohacení. Tyto přestávky využíval pro sebe. „Zpomalil jsem, celou jízdu jsem absolvoval vědoměji a na konci dne jsem dorazil do cíle dokonce odpočatější.“ Tichý interiér vyzývá k poklidné jízdě, ale když je na to nálada, dokáže jet e-Crafter také velmi svižně.
Odvážná jízda přinesla Eusterholzovi mnoho nezapomenutelných zážitků. Nejvíce emocí v něm vyvolal příjezd na Nordkapp. Jakmile spatřil na krajnici tabuli označující Nordkapp, měl z toho husí kůži. Dosáhl cíle, který mnozí považovali za nedosažitelný…
Největší potěšení mu přinesla jízda po silnici Trollstiegen (Trolí stezka) v Norsku. Její vozovka je na některých místech široká jen pro jedno vozidlo. Jízda po ní je velmi náročná i kvůli 12% stoupáním a jedenácti velmi ostrým zatáčkám. S šestimetrovým vozidlem na ní prakticky nelze zastavit, natož se otočit. Ve výchozím bodě silnice Trollstiegen ukazoval e-Crafter dojezd 100 kilometrů, na vrcholu to bylo jen 50 km. Po rychle absolvovaném klesání se ukazatel dojezdu vyšplhal na 90 km. Je to pozoruhodný důkaz, kolik energie lze získávat rekuperací. „Jako řidič elektromobilu jsem pro to rychle získal cit. V kombinaci s vlastními výpočty jsem se naučil stále více spoléhat na ukazatele vozidla. Dokážu tak dobře odhadovat, jak daleko opravdu dojedu.“
Tak dlouhá výprava samozřejmě nepřináší jen krásné a příjemné zážitky. Jednou Eusterholz dojel k jedinému nabíjecímu stojanu široko daleko se zbývajícím dojezdem pouhých několik kilometrů. A ten byl v souladu s „Murphyho zákony“ samozřejmě mimo provoz. V tomto případě poskytl pomoc nedaleký ošetřovatelský dům, u něhož mohl Eusterholz použít nástěnnou nabíječku místního primáře.
Nejvíce frustrující byl nabíjecí stojan na čerpací stanici, která si naúčtovala poplatek za nabíjení pětkrát vyšší než podle obvyklých sazeb. Protože to však byl jediný nabíjecí stojan v této oblasti, neměl Eusterholz žel na výběr.
Největší výzvou na trase, kterou předem téměř vůbec neplánoval, byla cesta vedoucí z norského města Alta dál na sever. Zde totiž začala zóna bez rychlého nabíjení. To znamená, že na posledních několika stovkách kilometrů bylo jen několik nabíjecích stojanů se střídavým proudem a nabíjení probíhalo velmi pomalu. V porovnání s rychlonabíječkami trval nabíjecí proces cca pětkrát tak dlouho.
Frank Eusterholz během své dobrodružné cesty na sever natočil celkem 20 videí.
Frank Eusterholz se rozhodl, že si splní dávný sen – dojet na Nordkapp (Severní mys) za volantem skříňového vozu přestavěného na obytný automobil. Přesvědčený zastánce elektromobility chtěl jet samozřejmě vozidlem s elektrickým pohonem, protože „na naftu tam dojede přece každý“, jak říká Eusterholz. „Já jsem nyní pravděpodobně prvním člověkem, který byl na Nordkappu s elektricky poháněným lehkým užitkovým vozem, resp. obytným automobilem,“ říká po absolvované jízdě s oprávněnou hrdostí.
Skříňový Volkswagen e-Crafter (test) mu nabídl na výpravě trochu více pohodlí díky obytnému modulu, který nabízí firma PlugVan z Berlína. Během pěti minut lze skříňový vůz proměnit v plnohodnotný obytný automobil. Modul PlugVan se jednoduše zasune do prázdného nákladového prostoru, aniž by se musely na vozidle dělat jakékoliv úpravy. Modul se bezpečně připevní k vozidlu prostřednictvím sériově dodávaných kotevních ok. Vůz pak nabízí vše potřebné pro cestování: lůžko (200 x 165 cm), kuchyňskou linku s dřezem, plynový vařič a chladničku.
Kvůli koronaviru nebyl start snadný. Vzhledem k omezeným možnostem cestování a změně zaměstnání se jízda několikrát odkládala. Eusterholz nakonec vyrazil v srpnu. Jeho cesta měla být prostá podle motta: „Dělám to, protože je to možné a přináší mi to radost“. Nakonec ale z cesty přinášel fotky a videa, mimochodem i na přání svého otce, který se tak k němu mohl virtuálně posadit do kabiny. V té však postupně vzrůstalo napětí, protože cestou na sever řídla hustota stojanů pro rychlé nabíjení. Eusterholz se tak stal neplánovaně youtuberem, aby si uchoval památku na tuto jízdu a mohl své zážitky také zprostředkovat ostatním.
Mnozí řidiči by nad nápadem trmácet se 7 500 kilometrů v elektricky poháněném lehkém užitkovém voze s dojezdem pouhých 173 km v kombinovaném cyklu dle normy WLTP jenom nechápavě kroutili hlavou. „Dojezd ale nebyl vůbec žádným problémem,“ tvrdí Eusterholz. „Člověk se mu prostě musí přizpůsobit.“ Proto ani nevnímá celkem 95 zastávek kvůli nabíjení na celé trase jako obtíž, ale jako její obohacení. Tyto přestávky využíval pro sebe. „Zpomalil jsem, celou jízdu jsem absolvoval vědoměji a na konci dne jsem dorazil do cíle dokonce odpočatější.“ Tichý interiér vyzývá k poklidné jízdě, ale když je na to nálada, dokáže jet e-Crafter také velmi svižně.
Odvážná jízda přinesla Eusterholzovi mnoho nezapomenutelných zážitků. Nejvíce emocí v něm vyvolal příjezd na Nordkapp. Jakmile spatřil na krajnici tabuli označující Nordkapp, měl z toho husí kůži. Dosáhl cíle, který mnozí považovali za nedosažitelný…
Největší potěšení mu přinesla jízda po silnici Trollstiegen (Trolí stezka) v Norsku. Její vozovka je na některých místech široká jen pro jedno vozidlo. Jízda po ní je velmi náročná i kvůli 12% stoupáním a jedenácti velmi ostrým zatáčkám. S šestimetrovým vozidlem na ní prakticky nelze zastavit, natož se otočit. Ve výchozím bodě silnice Trollstiegen ukazoval e-Crafter dojezd 100 kilometrů, na vrcholu to bylo jen 50 km. Po rychle absolvovaném klesání se ukazatel dojezdu vyšplhal na 90 km. Je to pozoruhodný důkaz, kolik energie lze získávat rekuperací. „Jako řidič elektromobilu jsem pro to rychle získal cit. V kombinaci s vlastními výpočty jsem se naučil stále více spoléhat na ukazatele vozidla. Dokážu tak dobře odhadovat, jak daleko opravdu dojedu.“
Tak dlouhá výprava samozřejmě nepřináší jen krásné a příjemné zážitky. Jednou Eusterholz dojel k jedinému nabíjecímu stojanu široko daleko se zbývajícím dojezdem pouhých několik kilometrů. A ten byl v souladu s „Murphyho zákony“ samozřejmě mimo provoz. V tomto případě poskytl pomoc nedaleký ošetřovatelský dům, u něhož mohl Eusterholz použít nástěnnou nabíječku místního primáře.
Nejvíce frustrující byl nabíjecí stojan na čerpací stanici, která si naúčtovala poplatek za nabíjení pětkrát vyšší než podle obvyklých sazeb. Protože to však byl jediný nabíjecí stojan v této oblasti, neměl Eusterholz žel na výběr.
Největší výzvou na trase, kterou předem téměř vůbec neplánoval, byla cesta vedoucí z norského města Alta dál na sever. Zde totiž začala zóna bez rychlého nabíjení. To znamená, že na posledních několika stovkách kilometrů bylo jen několik nabíjecích stojanů se střídavým proudem a nabíjení probíhalo velmi pomalu. V porovnání s rychlonabíječkami trval nabíjecí proces cca pětkrát tak dlouho.
Frank Eusterholz během své dobrodružné cesty na sever natočil celkem 20 videí.