První zkušenost s elektromobilem, aneb ztráta elektropanictví
Nejsem úplný řidič začátečník, něco najeto mám, v pár autech už jsem seděl. Ale čistě elektřinou poháněné vozidlo jsem řídil naposledy po střední škole a to klasickou elektrickou ještěrku v rámci práce údržbáře. Opravdový elektromobil, tak jak ho známe dneska, to pro mě byla premiéra. A postaral se o ni Volkswagen e-Golf.
Když mi tedy bylo šéfredaktorem vysvětleno, jak se auto ovládá a řídí, sebral jsem všechnu odvahu mocně podpořenou zvědavostí a šel jsem na věc. První, co mě trošku vykolejilo, byla absence takového toho „startovacího rituálu„. Žádné otáčení a čekání, až zavrčí motor, prostě ticho, ticho a najednou se to pohybuje. Samozřejmě, nepřítomnost řazení to jenom umocní, ale pro člověka, který obvykle sedne za volant, připoutá se, sešlápne spojku a nastartuje, je to zvláštní.
Věc druhá, která okamžitě upoutá zrak řidičův, je ukazatel dojezdu. Hned jak jsem spatřil, že mám ještě 185 kilometrů dojezd, začal jsem automaticky v hlavě kalkulovat. „Praha – Jihlava, to by mělo bejt v pohodě, ale Luboš povídal, že na dálnici to žere víc, takže kdo ví…“ No, pravdu měl. Dojezd na baterie je zkrátka o dost nižší, než když natankuju plnou. Navíc benzínky jsou dneska pomalu na dohled jedna od druhé, s nabíjecími stanicemi jsem neměl žádnou zkušenost, jenom jsem věděl, že už jich u nás pár je a v Praze by to snad neměl být problém.
To ticho je neskutečné. Akustický komfort je s běžnými vozy naprosto nesrovnatelný. Všechno kolem je najednou krásně slyšet, o blížící se sanitce vím dostatečně dopředu, jsem schopen poměrně přesně lokalizovat vozidla kolem mě. Prostě paráda. Až člověka napadne, že jestli tohle je budoucnost, tak jednou budou metropole, jako Praha, o dost tišší a příjemnější. Zejména centrum a blízké okolí hlavních silnic bude o hodně lepší místo k žití.
Akcelerace nebo po našem „odpich“ je prostě super. Ve spojení s absencí řazení poskytuje možnost z případného blížícího se průseru prostě vystřelit pryč. Lineární zátah, provázený hlubokým, ale velice tichým hučením, podobným, jaké vydávají vesmírné koráby ve sci-fi filmech, je okouzlující. Neuvěřitelný komfort to poskytuje i při předjíždění ve městě a do těch zhruba 90 km/h je to slušné, pak to pomalu vadne. Na dálnici už to taková sláva není a to především díky maximální rychlosti, která je zhruba 140 km/h.
Negativní překvapení při nabíjení pak přinese klasická česká bezohlednost, kdy u nabíječky prostě musí zaparkovat rodinka se snem českého řidiče – ropáckou Oktávkou (nic proti Oktávkám). Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je doslova „na přesdržku“. A ještě víc dojme neochota provázená nadávkami, se kterou tatík po třetí prosbě přeparkuje, donucen zvýšeným hlasem mé spolujezdkyně. Samotné dobíjení je potom v pohodě, během pěti minut jsem si vytvořil účet na webu, dobil sto korun, vybral stojan a zahájil celý proces. Super je, že aplikace v telefonu umožňuje hlídat dobíjení i na dálku, případně zapnout klimatizaci, abyste nesedali do rozpáleného auta.
Překvapivá pro mě byla i spotřeba. Městský provoz je očividně parketa pro elektromobily, protože rekuperací a předvídáním se dá dost ušetřit cenná energie z akumulátorů. Naproti tomu dálniční rychlosti e-Golfu vyloženě nesvědčí. Člověk si pak velice rychle zmapuje síť nabíjecích stanic kolem trasy své jízdy a začne počítat se zdržením. Po pár jízdách se řidič naučí, že předpokládanému dojezdu nesmí příliš věřit a používat tento údaj jako spíše orientační. Když ve městě svítí 100 km dojezd a vy se chystáte za chvíli najet na dálnici, tak je ona stovka dosti nedosažitelná hodnota a je potřeba počítat spíše s 60-70 kilometry.
Za testovací trasu jsem si zvolil víkendový trip Praha-Vysočina, před kterým jsem e-Golfa nabil do plna na nabíječce u Lidlu, která je zdarma. Protloukání se skrz Prahu bylo o mnoho snesitelnější, než obvykle především díky již zmíněné akceleraci a absenci řazení. Po najetí na dálnici jsem neodolal pokušení a chtěl jsem se na malou chvíli podívat za hranici „běžné“ rychlosti. Honem rychle mě to ale přešlo, protože při top speed se ukazatel ujetých kilometrů rozhodl snižovat svoji hodnotu každé zhruba tři vteřiny. Takhle bychom skutečně svého cíle nedosáhli, takže jsem se vrátil zpět na pohodových 110-120 km/h a do klidu se vrátil i palubní počítač, který už předtím napověděl, že bychom to na jeden zátah stejně asi nezvládli.
U Humpolce jsem tedy zamířil k nabíječce, kde jsem během cca pětadvaceti minut dobil baterie na nějakých 85 %. Svého cíle jsme dosáhli a druhý den, po dobití z domácí zásuvky, jsme se vydali k večeru nazpět o Prahy. Opět jsem raději dobil u Humpolce a do Prahy jsme dojeli naprosto v klidu a s rezervou. Zaparkoval jsem u Lidlu a před vrácením auta šéfredaktorovi jsem začal (opět zadarmo) dobíjet. Při tom jsem se pokusil si udělat nějaký dojem z této první zkušenosti s opravdovým elektromobilem.
Pozitivní je, že je to levné. S náklady na kilometr jste na polovině, možná i pod ní. Servisy, výměny oleje a bolesti dnešních aut, jako turbo, filtr pevných částic, vstřiky, čerpadla… Nic z toho neřešíte. Super je také to ticho, hodně slušná akcelerace a parkování zdarma.
Problém jsou baterie, jak ty odejdou, tak to bude hodně drahé. Až se tohle vyřeší a jejich cena klesne, tak nebudu váhat ani minutu. Ti, co nemají možnost nabíjet doma, pak musejí spoléhat na nějakou blízkou nabíječku. Tam vám ale nesmí obsadit místo automobil na fosilní paliva nějakého namistrovance. A také je třeba počítat s tím, že i v zimě nebo dešti holt nepřeběhnete do auta, které stojí na parkovišti před vchodem, ale budete si pro něj muset jít třeba kilometr nebo i dál.
Celkově pro mě tedy byla tato první zkušenost velice přínosná. Elektromobil je super věc, ale není to pro každého. Zatím.
