Test Mercedes-Benz EQC: dotaženo k dokonalosti?

Jakub Mokříš

Mercedes si šel vždycky tak trochu svou vlastní cestou. Jeho první velký elektromobil tak může být možná zajímavou alternativou pro ty, kdo hledají luxusní plně elektrický vůz do zásuvky.

Vůz je postavený na stejném základu jako GLC, nemá tedy svoji vlastní platformu, která by byla určena pro elektromobily, ta přijde později. Až překvapivě dobře ale auto tento nedostatek či spíše nevyužitou příležitost odbourává a nijak významně se to neprojevuje.

Design a výbava

EQC tedy svůj původ zdatně skrývá. Přední maska je odlišná, stejně tak zadní část nijak neevokuje sourozence se spalovákem, naopak mi připadá, že se designéři snažili auto odlišit jak jen to jde. Možná je to malinko škoda, protože jestli se mi v posledních letech líbí výraz nějakých vozů, tak jsou to ty, které mají na přídi hvězdu. Zde je namísto členité struktury, která kryje chladič, pouze plastová mřížka. To má pravděpodobně jeden jediný účel – lepší aerodynamiku. Oživuje to linka, která se táhne kolem světlometů a pod hranou kapoty. V noci to vypadá fantasticky. A ještě lépe vypadá potmě auto zezadu, kde je podobná světelná linka, ale červená. Jinak je zadní část vozu pěkně uhlazená a prostá jakýchkoliv výstřelků nebo odvážnějších tvarů.

EQC jinak vypadá až malinko nudně. Masivnost a velké hladké plochy nejsou rozbité ničím jiným než jedním skromným prolisem ve spodní polovině dveří. O to více pak vynikne design kol, se kterými si designéři opravdu vyhráli. Snad u žádného jiného současného vozu si nemůže zákazník vybírat z několika nápaditých a naprosto odlišných stylů. Testovaný exemplář byl z edice 1886, která zahrnuje i neskutečně nádherné dvacetipalcové disky. Auto poutá pozornost, často se za ním lidé otáčejí, ale osobně mám podezření, že hlavním viníkem této popularity jsou právě kola.

Jestliže je to z venku nuda, pak uvnitř je to pravý opak. Po usednutí se nedostaví pocit nějaké vzdušnosti, ale spíše „obklopení autem“. Člověk dovnitř tak nějak zapadne, vše má na dosah, nemusí dělat zbytečné pohyby a přitom rozhodně nemohu interiér označit za stísněný. Parádní je pak linie jakýchsi „žeber“ kolem palubní desky a je poznat, že výrobce si vyhrál opravdu s každým detailem. Kolem středového panelu, v prostoru pro nohy a na dveřích je osvětlení, jehož intenzitu a barvu si lze měnit. V menu je možné si navolit i různé efekty, některé až trochu za hranicí vkusu, ale jistá část klientely značky se rekrutuje z kolotočářských klanů..

Jestli mě ale něco uvnitř opravdu potěšilo, tak jsou to tlačítka. V dnešní době, kdy se ovládání všeho rve do menu dotykových displejů, je až s podivem, kolik se toho dá kontrolovat v Mercedesu-Benz EQC prostřednictvím starých dobrých hardwarových prvků. K dokonalosti je pak dovedeno ovládání i samotného infotainmentu. Ten, respektive jeho prostřední část, je dotykový. Kdo si nechce mudlat displej, může použít prostřední dotykovou plošku s výborně provedenou haptickou odezvou. No a za jízdy se mi jevilo jako nejlepší ovládat vše přímo z volantu pomocí malého touchpadu, podobného, jako měla zařízení značky Blackberry. Nejkrásnější na tom všem ale je, že všechny tři způsoby jsou velice intuitivní a lze mezi nimi přecházet bez toho, aby musel člověk významně namáhat šedou kůru mozkovou.


Příjemná jsou i sedadla, ze kterých nebolí celý člověk ani po celodenním cestování a mají i poměrně solidní boční vedení. Komfort podtrhují široké možnosti nastavení, včetně opěrky pro stehna. Zadní řada je taktéž velice slušná, místa pro nohy je dostatek, s dvoumetrovou postavou už ale pocítíte lehké omezení v prostoru nad hlavou. Námi testovaný vůz však měl střešní okno, které nějaký ten centimetr ubere.

Zmínit musím věci, které mi v průběhu testu vadily. Tou první je výhled z vozu. Masivní A sloupky umí velice efektivně překážet, když se člověk chystá vyjet z vedlejší silnice do křižovatky. Malé čelní sklo, společně s modulem kamerek snímajících dění před vozem omezují výhled nahoru na semafory. První problém, tedy výhled do křižovatky, je prakticky neřešitelný a řidič se chtě nechtě musí čas od času trochu vyklonit. Nešvar „nevidím na semafory“ v Mercedesu vyřešili tak z 80 %. Jedna kamerka totiž zabírá dost široký úhel. V situaci, kdy zevnitř vozu opravdu není bez výrazného předklonění vidět ven, pomůže tím, že promítne svůj obraz na displej infotainmentu, na který už se semafory většinou vejdou.

Druhou lehce obtěžující věcí je volant, který zakrývá výhled na středový panel. Mezi jeho levou část a řidičovy oči se často dostane volant, respektive řidičova ruka. To je obtěžující zejména v situacích, kdy se na displeji zobrazuje rozšířená realita, tedy navigační šipka nakreslená přes obraz z kamery, ale v levé části zůstává pro přehlednost malá mapka. A někdy holt člověk chce vidět spíše starou dobrou mapu, kterou ale zakryje ruka objímající volant.

Co ještě musím zmínit, je mobilní aplikace. Tu má dnes už snad každý výrobce elektromobilů, ale „Mercedes me“ je zatím asi ta nejlepší, se kterou jsem se setkal. Poskytuje až nečekaně vyčerpávající údaje, je svižná, odladěná, je v ní vše, co v ní být má a umí oznámit, když se třeba přeruší nabíjení. Takhle to má vypadat, za toto opravdu tleskám!

K autu jsem dostal i kartu na nabíjení Mercedes me Charge, ačkoliv její využití značně limituje fakt, že na nejrozšířenější sítě ČEZ a E.ON ji zatím využít nelze. Každopádně do budoucna by se toto mělo změnit a karta by pak měla být o dost mocnější a poradí si i s výše jmenovanými poskytovateli.

Jízda a spotřeba

Mercedes EQC má poháněna všechna čtyři kola, a to pomocí dvou elektromotorů. Zrychlení z 0 na sto se má podle tabulek odehrát za 5,1 sekundy, dojezd je dle NEDC 430 kilometrů. Tolik řeč suchých čísel. Jak je tomu v praxi, vysvětlím na následujících řádcích.

Co si vždycky jako první vyzkouším, je ten opojný pocit ze zrychlení. A zde Mercedes-Benz EQC jednoznačně umí překvapit. Zašlápnutí pedálu až na podlahu zarazí posádku do sedaček a zhruba do okamžiku, než ručička virtuálního tachometru mine značku 120 km/h, trvá dojem síly a dynamiky, která se pod pravým pedálem ukrývá. 408 elektrických koní a 765 Newtonmetrů umí skvěle zamaskovat bezmála dvouapůltunovou hmotnost. Předjíždění je otázkou okamžiku a spousta situací, které mohou potenciálně skončit odřenými plechy, se dá vyřešit jednoduše tak, že z nich řidič ujede. A to EQC umí opravdu skvěle.

Jízdně je jinak EQC skvělým kompromisem mezi pohodlím a dynamikou. Perfektní je i odhlučnění nejen od okolních zdrojů zvuků, ale i od těch, které produkuje sám podvozek. Možná i proto může řidič občas nabýt trochu falešného dojmu, že vozovka pod ním není zdaleka tak rozbitá, jako je v reálu. Na hladké silnici jsem vyzkoušel i skutečně ostrou jízdu. Zimní pneumatiky sice nejsou optimální volbou, ale zato ukázaly, že na hraně je vůz lehce nedotáčivý.

Když porovnám jízdní vlastnosti s konkurenty, tak vychází jako jízdně nejlepší Jaguar I-Pace (test). Ten se sebou nechá lomcovat ze zatáčky do zatáčky, zvládá to s grácií a nechybí mu ani taková ta rošťácká jiskra. Umně maskuje vyšší hmotnost a dělá přesně to, co řidič chce a co řidič očekává. Pak je zde Mercedes-Benz EQC, který zvládá skrývat vyšší hmotnost jen do jisté míry, v sérii prudších oblouků se bez milosti odkope, ale pořád úplně neztrácí jistotu. A nakonec je zde Audi e-tron (test), který si nehraje vůbec na nic a od prvních metrů dává řidiči pocítit, že ovládá kus hmoty se vším co k tomu patří.

Slabina Mercedesu se projeví ve chvíli, kdy náhle potřebujete co nejrychleji zastavit. Brzdy mají s tímhle cvalíkem dost práce a pokud budete potřebovat ztratit rychlost opravdu hodně prudce, budete překvapeni, jak daleko vás bude tlačit Isaac Newton. Na klasické dobrzdění do zatáčky je to dostatečné, ale když zjistíte, že nájezdová rychlost je nebezpečně vysoká, je zkrátka třeba nedělat dámičku a do levého pedálu se trochu víc opřít.

Zpomalení se ale dá i poměrně razantně provést pomocí rekuperace. Ta je zde nastavitelná pádly po volantem a to trochu nelogicky, kdy „+“ ubírá a „-„naopak rekuperaci zesiluje. Na první rekuperační stupeň jsem si připadal jako v klasickém autě, kde sundám nohu z plynu, ale nevyřazuji, další stupně pak účinnost jenom zesilují. Přítomen je i režim automatické rekuperace, kdy si vše řídí počítač sám, a to vcelku inteligentně. Nejraději jsem si vše řídil sám, tedy rekuperace žádná, auto bez plynu plachtilo a energii jsem vracel do systému pedálem brzdy.

A jak je na tom EQC se spotřebou? Do 30 kWh/100 km s ním zvládne jezdit snad každý, ostatně kolem této hodnoty jsem se pohyboval i na dálnici, při rychlostech 120-130 km/h. Na okreskách se předvídaví řidiči dostanou ke 24 kWh/100 km a elektromazáci půjdou s trochou snahy ještě níž. Nejsem z těch, co by pokoušeli štěstí a okolnosti a nedojížděl jsem k nabíječkám s posledními pár procenty baterie, ale z výše uvedených čísel lze snadno dojít k dojezdu 300 – 330 kilometrů, což rozhodně není špatná hodnota.

Nabíjení pak lze realizovat výkonem až 110 kW, což je v kategorii podprůměrná hodnota. V praxi u nás zatím není zase tolik nabíjecích stanic, které by ji zvládaly, většinou jsem se tak musel spokojit s obligátní hodnotou 50 kW, případně jsem dobíjel z domácí zásuvky, ze které jsem vydoloval 2,1-2,6 kW.

Řidiči má k dispozici pokročilé asistenční systémy. Adaptivní tempomat asi ani nemá smysl zmiňovat, ale čtení značek a automatické přizpůsobování rychlosti je u EQC dovedeno k dokonalosti. Velmi dobře fungují i dálková LED světla, která umí odklánět světelný kužel mimo ostatní vozidla. V úsecích, kde byly kolem silnice stromy, byla krásně vidět činnost tohoto systému. Překvapivě není zcela plynulá, nastavování probíhá po malých skocích. Funguje to každopádně skvěle a velice, velice přesně.

Závěr

Týden, který jsem měl na test, se nesl ve znamení pohodlné přepravy. Jestli v něčem Mercedes EQC vyniká, tak v komfortu, který poskytuje posádce. Jak už jsem psal v úvodu, tak interiér je perfektně zpracovaný, ale nesnaží se hned řidiče okázale ochromit záplavou displejů. Vše je promyšleno tak, aby bylo posádce uvnitř co nejlépe, ne tomu, aby si připadala jako ve sci-fi filmu. A to je něco, co si jistě najde sympatie mnoha konzervativněji smýšlejících zákazníků. Pro ty je EQC ideální vstupenkou do světa aut na baterky. Ti, co chtějí oslňovat známé displeji namísto zrcátek, sáhnou po e-tronu. A pro „závodníky“ je tu I-Pace, který se bohužel prodává až trestuhodně špatně. No a pak tu máme samozřejmě Teslu Model X, ale něco mi říká, že ten bude kupovat zase naprosto odlišná klientela.

Co říci závěrem? V tomto segmentu to bude do budoucna velký boj. Mercedes dokazuje, že umí udělat solidní elektromobil a že v jistých směrech se mu konkuruje jen velice těžko. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych vůz jedním slovem specifikoval a v čem má nad konkurencí opravu jednoznačně navrch. Možná to vyzní malinko zvláštně, ale to slovo je „nejdotaženější“. EQC je zkrátka už hotový elektromobil.

Sledujte nás v Google Zprávách

Komentáře


Nejnovější články