Test Kia Niro: vzali jsme hybrid do města i na hory

Malé SUV s výhradním hybridním pohonem představila Kia už před třemi lety. V polovině roku by měl přijít velký facelift, čekání na něj jsme proto vyplnili příležitostí vyvézt primárně městské vozítko mimo jeho komfortní zónu. Vyzkoušeli jsme, jak si hybrid poradí se závazkem dopravit své majitele z velkoměsta na horskou lyžovačku.

Kia Niro byla v rámci značky prvním modelem, který odvrhl klasické pohonné ústrojí a nabídl zákazníkům výhradně hybridní provedení. V současné době existuje i jeho plug-in verze, na jejíž test se chystáme, ale také čistě elektrické Niro EV, které se na český trh dostane snad v druhé polovině roku. Původní klasický hybrid ale zdaleka neskládá zbraně. S aktuální slevou, která snížila cenu základní výbavy na 600 000 Kč, a deklarovanou spotřebou 3,8l/100 km, má ambici nabídnout zejména mladým rodinám důstojnou alternativu spalovacího rodinného vozu.

Ne všechno je ale v realitě takové jako na papíře. Jsou to právě majitelé elektrických vozů, kteří vědí, že zima dokáže s vlastnostmi automobilu nepěkně zacvičit. Niro, které jsme dostali ke krátkému seznámení, sice nedisponovalo připojením do zásuvky. Zato však přijelo v “novinářské” plné výbavě zahrnující příplatkové osmnáctky. Ty jsou sice vážně elegantní a vzhled Nira povýší až směrem k BMW X1, zato ale už od pohledu nenechají nikoho na pochybách o tom, že avizovaná spotřeba je pro ně jen číslo z propagačního letáku.

Niro je mimochodem jeden z mála vozů, který i díky příplatkovým kolům v reálu vypadá výrazně lépe než na promo fotografiích. Zdá se totiž výrazně větší a majestátnější, než by jeho 4,3m dlouhá karoserie v číselném vyjádření naznačovala. I když zatím nevím, co omlazení pro rok 2019 přinese, navrhujeme třeba zvětšení kapacity 1,56kWh baterie nebo změnu vzhledu zadních svítilen. Zadní partie sráží celkový dojem z vozu někam k úrovni dávných modelů značky z přelomu století. Kdyby se navíc povedlo nějakých designérským trikem zabránit v tom, aby se permanentně špinila parkovací kamera, asi by se také nikdo nezlobil.

Vyjíždíme na hory

Teoreticky si snad nejde v rámci segmentu představit lepší auto, kterým vzít rodinu na lyže. Dost překvapivě totiž Niro nabízí pohodlně místo pro celou rodinu. Vepředu si užijete zejména nadprůměrnou šířku prostoru srovnatelnou s dnes už téměř neexistující kategorií MPV nižší střední třídy. Na zadní sedadla si sednou nejen děti, nejen drobní dospělí, ale dokonce i muži vysocí 190 cm, a to bez jakéhokoli omezení. Svým způsobem dostačuje dovolenkovému režimu i relativně slušně stavěný zavazadlový prostor. Ten sice disponuje papírovým objemem pouhých 436 l, mnohé však dohání dobrou využitelností a pravidelným tvarem jen minimálně omezeným podběhy kol. Snad jen krátký rozměr délky trochu limituje převoz lyží a koupě “rakve” bude v případě Nira rozhodně namístě.

 

Start našeho sžívání se s Nirem začal slibně: pokud se totiž kodrcáte na místo určení městským provozem, i s příplatkovými osmnáctkami můžete počítat se spotřebou, která bude shora atakovat hranici čtyř litr na sto kilometrů. Právě tolik Niro podle palubního počítače Niro konzumovalo při projížďce pražskou špičkou, přičemž hypotetické přezutí na standardní menší rozměr slibuje přiblížení se papírové minimální spotřebě slibované výrobcem. Čistě na elektrický pohon totiž můžete absolvovat klidně i dva kilometry popojíždění v zácpě. A nejen to: i když se řidič nemůže sám rozhodovat, kdy bude jezdit na benzin a kdy na elektřinu, je Niro ve využívání elektrické energie poměrně benevolentní. S údivem v očích jsem jednou dokonce vyjel jeden z pražských kopců čistě na elektřinu osmdesátikilometrovou rychlostí, což mi doposud jiný, než čistě elektrický automobil nedovolil.

Potíž ale nastává, když se chcete vypravit na dálnici, což vzhledem k umístění hlavního města uprostřed vltavské kotliny představuje v rámci výletu na lyže životní nutnost. Zde se totiž na rozdíl od městského provozu nesčítají výhody, ale spíše nevýhody hybridní koncepce. Nemnohá plus představují třeba směrová stabilita, nebo přítomnost sportovního režimu, který aspoň vzdáleně přiblíží dynamiku Korejce „turbobenzínové“ konkurenci. Proti tomu však stojí spoléhání spalovacího motoru na nepřeplňovanou techniku, menší výkon a vyšší hmotnost. Podtrženo sečteno: pokud se budete držet v limitu nebo mírně nad ním, budete mít problém udržet spotřebu paliva pod osm litrů na sto kilometrů.

Přesun na okresky vedoucí do srdce Krkonoš mě přiměl k dalšímu vynulování sčítače spotřeby. Opatrná jízda s 500metrovým převýšením a pokluzováním po neupravených vozovkách skončila výsledným číslem 6,5l/100 km. Pořízení menších kol jsem po dojezdu vnímal jako nutnost. Nejen že by nejspíš srazily spotřebu na přeci jen trochu „hybridnější“ čísla, ale dokázaly by i trochu změkčit podvozek. To, co jsem na dálnici ocenil, mi při průjezdech dírami vymletými v ledovém podkladu jízdní plochy vyklepávalo duši z těla.

Závěr

Kia Niro je i po téměř třech letech na trhu fajnový vůz, které dokáže být velice úsporný. To ovšem pouze v případě, že s ním jezdíte tak, abyste nemuseli příliš šlapat na plyn. Pravda, ani osmilitrová dálniční spotřeba nepředstavuje žádný extrém. I tak se ale jedná o mírný nadprůměr. Majitelé dieselů, jež mají hybridní vozy v budoucnu nahradit, se tak mohou nadále smát jak nákladům na palivo, tak i na samotné pořízení. Kia Niro se totiž nejvíce hodí do pozice rodinného vozu do města. Zlí jazykové by řekli “auta pro manželku”, já říkám “druhého auta do rodiny”. Jedna otázka proto stále visí ve vzduchu: kolik se v tuto chvíli, kdy pořízení malého benzinu nebo dieselu v Česku ještě nebrání emisní předpisy v intravilánech, najde zákazníků ochotných za podobný hybridní vůz utratit částku kolem 600 000 korun.